Rozhovor s Martinem Šmídou

27.5.2022

Kde a jak vznikla myšlenka inscenovat Upokojenkyně?

Viděl jsem ji na Hronově a pamatuju si , jak moc me zasáhla. Dva mí prarodiče odcházeli podobným, i když výrazně méně dramatickým způsobem v podobném zařízení, vybavilo se mi to všechno. Smál jsem se a zároveň styděl. Třeba, že jsem za babičkou a dědou ke konci už moc nechodil. Člověk zkrátka rozpoznal ty situace, že se mu nebo rodičům, děly taky. Bylo to téma, o kterém se těžko a málo mluvilo, ale přitom se celé rodiny bytostně týkalo. Navíc médii proběhly i nějaké kauzy o nedostatečné péči, ne-li šikaně, ze strany ošetřujícího personálu zase v nějakých jiných zařízeních. A vlastně se mi líbila i ta linka protřelého ředitele, který si na hlasech nevědoucích důchodců zařídí kariéru v politice. Politika byla i tehdy jeden z mých koníčků a vždycky jsem toužil udělat i nějakou hru s politickým nádechem. Zkrátka Upokojenkyně přišly v pravý čas a já jsem velmi zatoužil tuto hru přinést i k tomu našemu publiku. Navíc mi bylo velmi sympatické, že se jedná o originální českou a ochotnickou hru. Prostě všechna znamení byla jasná, po žádné jiné hře jsem nikdy tolik netoužil. Jsem moc vděčný, že jsem tu možnost dostal. A klaním se celému V.A.D divadlu za tento počin.

Jak dlouho se zkoušelo a jak to šlo?

Jestli si dobře pamatuju, první emailový kontakt proběhl už v roce 2016, kdy jsem si dovolil poprosit o zaslání scénáře. Tou dobou však soubor pracoval na pohádce Malá čarodějnice a já jsem jim do toho nechtěl nijak házet vidle, takže ta prvotní příprava byla velmi tichá, vybíral jsem herce, nenápadně si chystal půdu. Snažil jsem se zapojit hlavně ty, kteří byli v souboru nováčky nebo ty, kteří už si dlouho nezahráli. Byl to risk, ale doufal jsem, že budou takoví tvárnější, že si nepřinesou nějaké divadelní zlozvyky. Uvědomoval jsem si, že Upokojenkyně se hrajou jiným způsobem, než klasické komedie, které jsme jako soubor dělávali dřív, ať už to bylo Jak je důležité míti Filipa, Blbec k večeři, Zdravý nemocný nebo spoustu pohádek. Už ani nevím přesně, kdy jsme to začali zkoušet, každopádně v březnu 2020 jsme byli připraveni k premiéře, byly prodané vstupenky… a přišel lockdown, ze kterého jsme se prakticky dva roky nevyhrabali. na začátku roku 2022 jsme pak do toho vletěli nanovo a měli pocit, že to děláme celý znovu. Na konci dubna pak byla premiéra doopravdy a od té doby jsme to u nás hráli ještě čtyřikrát. Což se vlastně nikdy  dřív nestalo. Standardně se odehrála premiéra a jedna repríza a vyjelo se na štace. S Upokojenkyněmi si užíváme komfort vlastního sálu a lidi jezdí za náma – je to perfektní.

Napadlo Vás hned obsazení, nebo jste museli trochu hledat? Jak se herci zhostili rolí?

Trochu nás nahlodalo představení Zlínského divadla, kde babičky hrály skutečně staré herečky a zvládly to vlastně také velmi dobře, ale nakonec jsem rád, že jsme se drželi originálu a do rolí babiček obsadili ty nejmladší herečky. Ikdyž nějaké změny jsme provedli i v průběhu, jednu babičku vyměnili, pana ředitele jsme měnili, Lenku jsme měnili ze zdravotních důvodů, ale dnes je původní herečka zpátky, takže dělá nápovědu, ale je schopná alternovat. Menším blokem procházel náš pan Vaněk, kterého hraje taky mladý herec, jenže Marcelu, na kterou on vytrvale doráží, hledí jí na zadek a různě ji svádí, hrála jeho maminka. Takže chápu, že to měl trochu těžší, ale zvládá to statečně. A byly i jiné komplikace, paní Vrbičková mezitím otěhotněla, Erik si zlomil nohu, mě zvolili do vedení kraje (ale férově 😉 ), apod. Vlastně si neuvědomuju, že by kdy nějaká inscenace v našem divadle musela překročit tolik překážek. A je to malý zázrak, že jsme to dotáhli přes všechny okolnosti do zdárného cíle.

Prý jste se s covidovým obdobím vypořádali tak, že jste ho do inscenace zakomponovali?

To nás hodně trápilo. Je to hra ze současnosti a současnost najednou byla úplně jiná. Covid byl všude, nedalo se mu vyhnout a my jsme si uvědomili, že ho nemůžeme ignorovat ani na tom divadle. Usadili jsme tedy hru do pocovidové doby a doufali, že přijde co nejdřív a my pak budem velmi aktuální. To jsme však netušili, že navíc přijde válka a Covid už pak skoro nikdo neřešil, takže jsme covidových zmínek zase ubrali. A zmínku o válce má teď povolenou pouze pan ředitel, když vysvětluje exkluzivitu jednolůžkáčů. Válka ovšem do tématu nezasahuje přímo, jako to dělal koronavirus. Dělat v té době inscenaci o “umírání důchodců” nevypadalo jako dobrý nápad, když opravdu tolik důchodců umíralo. Byli jsme z toho dost špatní. Hra se všem líbila, ale když pak vypukl Covid a především ta druhá vlna, kde už bylo opravdu hodně nadúmrtí, tak jsme věděli, že to v ten moment hrát nemůžeme nejen z důvodů těch vládních nařízení, ale i z důvodů morálních. Najednou každý znal někoho, komu někdo umřel… Zkrátka dali jsme si pauzu. Od září 2020, kdy jsme po půlročním lockdownu podnikli nějaké ty oživovací zkoušky, až do ledna 2022, jsme se prakticky nesešli, jenom si mejlovali.

Kde jste inscenaci zatím hráli a jak byla přijata?

Zatím ji hrajeme pouze na naší domovské scéně v Brodku u Přerova a ven s ní vyjeli jen jednou, právě na postupovou divadelní přehlídku do Němčic nad Hanou, kde jsme velmi uspěli. U nás hrajeme v kině, takže diváci sedí do vrchu a v Němčicích zrovna tak. Velmi jsme se báli vyrazit do klasických kulturáků a sokoloven, že na naše babičky nepůjde vidět. Teď přes léto snad vynalezneme nějaké technické řešení, abychom si troufli na standardní typ sálů – nakloníme postel, upravíme čelo, babičky víc posadíme a snad to půjde.
Co se týče přijetí, tak už jsem zmínil, že máme rekordní počet domácích repríz, což nás velmi těší. A reakce jsou dobré až nadšené, někteří diváci chodí dokonce opakovaně.

Setkali jste se s tím, že by humor této hry byl na někoho až příliš černý?

Zrovna v těch Němčičích jsme měli opravdu starší publikum a ti se zkrátka některým vtipům už nesmáli. U nás jsme dostali drobnou zpětnou vazbu, že se tam mluví přecejen trochu moc sprostě, ale nic jsme neupravovali. Předčasně nám ze sálu zatím nikdo neodešel… ale taky pravda, že jedem tu hodinu a půl bez přestávky, takže moc nemají ani příležitost. 🙂 Před premiérou jsme navíc podnikli veřejnou generálku, kde jsme na konci divákům rozdali dotazníky, kde jsme se ptali, jak to pochopili, jak se jim to líbilo, jestli to vnímají víc jako srandu nebo spíš jako vážné téma a výsledky byly zhruba takové, v jaké jsem doufal, takže k premiéře jsme pak nastoupili o něco víc sebevědomí. Nejvíc k řešení byla a je postava Oldřicha, která je v našem podání asi největší změna oproti originálu, neboť se nám sice zjevuje prakticky od začátku, ale přesto není až do konce úplně jasné, jak to s ním je. I porota na soutěži se na tom neshodla, zda ho “prozrazujeme” příliš brzo nebo příliš pozdě. A víme, že i mnozí diváci v tom mají trochu guláš, ale nám to nevadí. Vždyť ani chlapi Vrbičkovi pořádně nevědí, jestli ten člověk existuje nebo jen to jen přelud.

Co máte s inscenací za plány?

nejbližší a nejvýznamnější událost je právě Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou, kam jsme postoupili z Hanáckého divadelního Máje. Pokud se nám podaří technické úpravy a najdeme dost termínů, kdy všichni můžou hrát, tak snad vyrazíme i po nějakých těch tradičních štacích. Přecejen ten náš divadelní soubor má takřka 70 let tradici a mnohé vesničky v okolí zkrátka počítají s tím, že k nim s každou hrou přijedeme, jako vždycky. Dřív ale taky byla tradice udělat jednu hru za rok a pak, když se začala hrát další, tak ta loňská už se nehrála. To bych taky rád změnil a doufám, že další rejža (protože u nás se režiséři střídají) si vybere zas jiné herce a nová hra i Upokojenkyně budeme moct hrávat současně. Vlastně doufám, že to budeme hrát fakt dlouho. Ostatně, jestli nám trvalo 4 roky od první čtené zkoušky k premiéře, tak bychom si zasloužili to aspoň ty 4 roky hrát. To je takový můj sen a cíl a doufám, že o “naše” Upokojenkyně bude zájem i nadále. Je to výjimečná hra a i nás velice baví.