Rozhovor s Bárou

Bára Voldrábová je výtvarnice, která vyrábí pod svou uměleckou značkou Čoolek, lektorka v kladenském divadle Lampion a současně také hraje v amatérském divadelním seriálu Hotel 0. Pro Divadlo VAD nyní šije loutky, které se objeví v plánovaném novém představení. Vždycky tě bavilo šít? Nejvíc mě baví dvě hmoty. Keramika, i když ta na loutky není vhodná, a pak látka. Já jsem totiž kdysi začala šít úplně všechno. Když jsem byla na praxi na vysoké ve slévárně, dělali si z nás holek, které měly za profesora Kurta Gebauera, legraci, že když se řekne studentovi od Kurta, aby si přinesl vercajk, má s sebou šitíčko. Jsem toho příkladem. Přitom moje máma nebo babička, které umí šít, vždycky omdlévaly, že je moje práce hrozná. Ale dělám to už dlouho, takže jsem se to snad naučila. Chodila jsi od dětství na výtvarku? Jako děcko jsem chodila do keramického kroužku a tomu jsem propadla, byla jsem schopná na kroužek utéct z domova, když jsem byla nemocná. A když jsem se pak rozhodovala, co budu dělat, chtěla jsem na střední uměleckou průmyslovou školu do Uherského Hradiště. Chodila jsem po večerech na figurální kresbu, abych se dost připravila, ale nevzali mě. Šla jsem místo toho na soukromý učňák na keramický obor v Brně, protože jsem trvala na tom, že nic jinýho dělat nechci. A každý rok jsem se hlásila do Hradiště a pořád se připravovala. Když jsem dodělala učňák, vzali mě najednou jak tam, tak i v Brně na střední uměleckou školu na obor ilustrace a grafika. No a protože jsem tenkrát chodila s klukem, který taky studoval ilustraci, šla jsem nakonec do Brna. Ve čtvrťáku mě přijali na vysokou sochařskou do Bratislavy a já vlastně jen tak z legrace zkusila jít taky na přijímačky na UMPRUM, kam mě překvapivě vzali. A jak tě osud zavál do Kladna? Sem mě zavedla láska. Kdy přesně jsi tedy začala šít loutky? V Brně byla kdysi velká výstava loutek a tam jsem si říkala, že by bylo vlastně skvělý dělat právě loutky v divadle. Ale teď je šiju hlavně díky vám, v Lampionu mě zas tak často loutky vyrábět nenechají. V Divadle Lampion děláš přesně co? Hlavně vizuál a propagační věci. První větší loutku pro Lampion jsem ušila před nedávnem – zajíce Lumpoše. A jinak jsem výtvarnicí a lektorkou, v herně-ateliéru se pod mým vedením konají různé dílny a workshopy. Letošní školní rok jsme měli mít první kroužek loutkotvorby, ale kvůli covidu jsme si ho moc neužili. Vzpomněla by sis ještě na svou diplomovou práci na UMPRUM? Protože jsem v posledním ročníku byla těhotná, tak mě to dost ovlivnilo. Vyráběla jsem nástavce na těhotenské břicho, třeba z obalu od vajec, ten měl odhlučňující funkci, aby matky mohly bez obav chodit na koncerty, nebo takovou ploutev, která měla aerodynamický tvar, sloužilo to na prodírání se v metru. Nosila jsi je? Testovala jsem je, hlavně teda ten ze skořápek na koncertech, ale Viléma to asi poznamenalo i tak. Pár lidí mi řeklo, že by se jim nástavce hodily, ale nakonec jsem to nikomu neprodala. Ty máš vlastní designovou značku Čoolek. Co to je? Nemáme patent na hračky, takže oficiálně jsme dekorace. Mluvím o nás v množném čísle, protože jsem to já a Čoolci a všechna ta zvířata, která šiju. Čoolek vznikl tak, když je matka zavřená v domě s malým řvoucím miminem, má pocit, že nemá mozek a potřebuje se vyjádřit. Šití je to jednodušší než třeba odlívání betonu. Beton jsi zkoušela? Na to, doufám, ještě přijde. A proč vlastně Čoolek? Máš ráda čolky? Asi mě ovlivnil zážitek z dětství, když u dědy pršelo a v rozježděných brázdách na cestě na kopci u lesa se v loužích objevili čolci. Fascinovalo mě, kde se tam vzali a jestli nechcípnou. Ty louže jsou jako malé akvárko v zemi a ty je můžeš pozorovat… a pak se mi taky líbilo to slovo – čolek. Když jsem si zakládala profil na Fleru, čolek tam už byl, tak jsem přidala ještě jedno o. Ale někdy si lidi dělají srandu, že se to v tom případě vyslovuje „čůlek“ a je to „čůl“, což mě na tom vlastně taky baví. Jmenuju se tak na facebooku, takže někteří kamarádi si donedávna mysleli, že se tak opravdu jmenuju. Já tě mám uloženou jako Bára Čolková… No vidíš, to mi přijde skvělý. Čolek je moje alter ego. Pro divadlo VAD teď šiješ loutky pro plánované nové představení. Baví tě to? Baví, hlavně je to dané podobou z filmu a mně přijde zábavné postavy vyrobit jako trpaslíky, zmenšeniny skutečných herců. Kdo se ti šije dobře a kdo naopak hůř? Zábavnější jsou holky, mám víc možností si s nima vyhrát, kluci se málo liší, i oblečení mají podobné a vlasy jsou jen různé odstíny blond.. Musela jsem vypozorovat, jaký má kdo výraz, kdo se tváří úlisně, na kterou stranu má kdo obočí nebo nějaký výraznější detail. Co myslíš, že by na to řekli, kdyby se viděli jako loutky? No to bych vlastně taky ráda věděla. Neměli bychom jim to poslat? Nevím, žijou ještě? Loutky-holky jsou sexy. Jak se ti daří se s takovým požadavkem popasovat? Řešila jsem bradavky z hmoty z tavné pistole, aby jí prosvítaly skrz šaty. Musela to být akorát bradavková konzistence, ne moc horká. Už jsi někdy takové detaily musela vymýšlet? Přirozeně jsem líná, když už vím, jak co vyřešit a jak to bude vypadat, přestane mě to bavit. Ale v tomhle případě na začátku nebylo všechno jasný, a to je na tom ta zábava. Když tě potkám, míváš na sobě trička s Kurtem Cobainem, které sis asi i vyráběla, taky na facebooku máš spoustu fotek Kurta. Co na něm máš ráda? Všechno. Chtěla bys udělat jeho loutku? Ne, ale teď zrovna plánuju ušit v životní velikosti anděla z obalu In Utero od Nirvany včetně vnitřností. Bude celej jenom bílej, ale budu si hrát s různými látkami, třeba s kanafasem nebo látkou s odlesky… Takže ty vnitřnosti budou mít i hezkou strukturu. Jak tě to vůbec napadlo? Když šiješ všechno a pořád, napadne tě i šít i anděly s vnitřnostmi. Na jaký orgán se těší nejvíc? Na všechno, srdce, plíce… jestli dám do žlučníku kámen… Už jsi někdy šila žaludek? Ne, bude to výzva.